SNĚŽKA || Splněný sen

 Jedním z mých cestovatelských snů bylo pokořit Sněžku. Měla jsem ji na seznamu přání poměrně dlouho, ale až letos se mi podařilo si sen splnit. Mám ráda pěší túry, ať už po rovině nebo v horách. Moje kolena je však v lásce tolik nemají, ale zatím hrdě odolávají :D Rozhodli jsme se pro čtyřdenní pobyt v květnu přímo ve Špindlerově Mlýně v údolí Svatého Petra. Pro náš pobyt jsem zvolila hotel Olympie, který byl naprosto úžasný a blíže se o něm rozepíšu v dalším článku, protože tento hotel si jej opravdu zaslouží.

Počasí jsme měli všelijaké. Nebyla vyloženě zima, ale teplo také ne. Během našeho výšlapu nás provázela silná mlha, takže o nějakých výhledech se nám mohlo leda tak zdát. Vyrazili jsme hned ráno po snídani přímo z hotelu směrem ke Kozím hřbetům, poté k Luční boudě a od té pěkně na Sněžku. Cestu jsme si vybrali náročnější a hned na úvod nás čekal pořádný výšlap. Jelikož bojuji s nízkým tlakem, musela jsem častěji zastavovat a na tlak si zvykat. 

Při naší cestě na Sněžku jsme nikoho nepotkali. Občas jsme tedy zkontrolovali mapy v mobilu, zda jdeme správně, protože jsme nečekali, že bychom na trase byli sami. Jak už jsem zmínila, cesta byla dost do kopce, tvořily ji schody, lesní nebo kamenné cesty. Bohužel přes mlhu jsme neviděli nic, ale věřím, že výhledy odtud mohly být krásné. Nakonec jsme přece jen dorazili na Kozí hřbety, kde poměrně dost foukalo a začali jsme se přioblíkat. 

Poté už nás až k Luční boudě čekala rovinatá cesta. Šlo se opravdu krásně, místy byl ještě sníh, takže jsme cestu měli zpestřenou, nicméně v 90 % byl sníh ten tam a půda byla poměrně dost podmáčená. 

Když jsme dorazili k Luční boudě, tak už jsme začali potkávat pár lidí. U Luční boudy jsme se tedy drobně občerstvili, rozhodovali se, zda jít dovnitř či nikoliv, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat dál. Šli jsme tedy po dřevěné lávce mezi rašelinami až k polským hranicím, kde jsme došli k Slezkému domu. Zde už těch lidí bylo mnohem více, ale na Čechy jsme stále nenarazili. U domu jsme se ještě přioblékli, protože zde začala být větší zima a foukat vítr. Navíc do toho ta protivná mlha. 

K výstupu na samotnou Sněžku jsme si opět vybrali náročnější trasu, kdy já začala bojoval s tlakem a dechem a doslova umírala :D Nakonec jsem se na vrchol vysápala a byla zklamaná a šťastná zároveň. Šťastná ze splnění snu, zklamaná z neskutečně husté mlhy, díky které jsme viděli sotva na pět metrů. 

Zde jsem se vydýchala, občerstvila a pokračovali opět směle dolů. Na Sněžce už bylo lidí opravdu dost, hlavně tedy těch, co vyjeli nahoru lanovkou. Navíc zde foukal opravdu silný vítr, takže úplně příjemné to tedy nebylo. Po cestě dolů se však občas mlha roztrhala a my už zahlídli víc než jen pět metrů před sebou (fotky níže). Pro mě bylo však důležité, že jsem si splnila sen a nejvyšší horu ČR pokořila. Nicméně doufám, že to nebylo naposled a ráda bych se tam podívala znovu, třeba v létě. 

Cestu zpět jsme zvolili jinou, než po které jsme přišli. Došli jsme zpět k Luční boudě a odtud zvolili cestu podél Bílé Labe, na které byly moc pěkné výhledy na řeku. Po cestě zpět nás totiž mlha opustila a my už se mohli kochat. Z kopce se mi šlo mnohem hůř než do kopce, tady už mě moje klouby doslova proklínaly a další dny mi to daly pěkně sežrat. Občas jsme šli pěkně pozvolna z kopce, nicméně občas nás čekaly schody a ty mi teda dávaly na prdel. 

Posledních 6 kilometrů nás chytl neskutečný slejvák, takže jsme dorazili na nejbližší autobusovou zastávku Dívčí Lávky, odkud jsme se nechali do Špindlerova Mlýna dovézt. I tak jsme ale od začátku slejváku museli ujít asi dva kilometry, než jsme se k zastávce dostali. Po vystoupení z autobusu na nás čekala pěkná bouřka, opět slejvák a další dva kilometry k hotelu. Do hotelu jsme dorazili pekelně promočení, vše jsme sušili ještě i doma. Nicméně za celý den jsme ušli nějakých 27 kilometrů, takže tomu říkám opravdu úspěch. Vzhledem k tomu, že další dny pobytu stále pršelo, jsme se rozhodli odpočívat a strávili tak značkou část v hotelovém wellnesu. 

Byli jste někdy na Sněžce?

Mějte se krásně!
Petra